Římskokatolická farnost Vodňany - Skočice - Chelčice - Lomec
Kolem nás je zcela určitě mnoho potřebných – ať už jim chybí již hmotné prostředky nebo duševní či duchovní. Můžeme k tomu zaujmout dvojí postoj:
- ten první, bohužel nejčastější, že nás to nezajímá, že máme svých starostí dost. V takovém případě ale zapomínáme na to, že Ježíš mnohokrát hovoří o tom, že do nebe se nedostane ten tzv. zbožný křesťan, ale ten, kdo projeví lásku a soucítění se svým bližním. Je to ta známá odpověď z příběhu o duši, která stanula před Pánem, a bylo jí řečeno: Máš sice čisté ruce, ale prázdné – musíš ode mne odejít.
- ten druhý postoj nám ukazuje dnešní evangelium a opět tu máme několik možností
- apoštolové jsou realisticky smýšlející zodpovědní mužové, kteří si všímají lidí kolem Ježíše a vnímají jejich potřeby. Chtějí pomoci, a proto navrhují řešení, které ze svého pohledu považují za reálné: „Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu.“
To je opět to naše řešení potřeb našich bližních – ať se každý postará sám o sebe
A Ježíš dává zajímavou odpověď: „Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!“
Jelikož již víme, co následovalo dál, můžeme říci, že v dané situaci by bylo přiměřenější, kdyby Ježíš řekl: „Není třeba, aby odcházeli. Já jim dám jíst!“ Jistě, to je nakonec fakt, že on to byl, kdo nasytil zástup, ale pak by to znamenalo, že jak učedníky tak nás vlastně nepotřebuje - a to není pravda.
Mohl také odpovědět „Není třeba, aby odcházeli. My jim dáme jíst!“ Odpovídalo by to přece realitě. Vždyť učedníci dali Ježíši k dispozici svých pět chlebů a dvě ryby. Dalo by se tedy říci, že Ježíš nasytil zástupy za pomoci svých učedníků. Jenomže to pak může vést k nezdravému přesvědčení, jak my jsme důležití – někdy dokonce víc, než Ježíš – jak my to nejlépe víme a umíme a že ho vlastně nepotřebujeme – a tak ho jaksi postavíme za sebe - i s tím, se bohužel často setkáváme
Nicméně Ježíš učedníkům říká: „Není třeba, aby zástupy odcházely. Vy jim dejte jíst!“ To je jediná správná výzva, protože si při ní učedníci uvědomí důležitou věc – jak na tom doopravdy jsou – nemáme nic, jen…
A to je pravda – my sami opravdu nemáme nic, co by mohlo ukojit obrovský hlad zástupů.
Když ale dospějeme k tomuto poznání a hlavně uznání, že opravdu nic nemáme, ale bude nám přitom záležet na zástupech hladovějících – pak s důvěrou přineseme toto své „nic“ k Ježíši, a tehdy se mohou začít odehrávat zázraky...
Bez toho našeho "nic" Ježíš zázrak neudělá a ve svém důsledku je to vlastně vyjádřené v jiném jeho varování – kdo nemá (protože nechce a nezajímá se), tomu bude vzato i to, co má – tomu, kdo má (zajímá se a chce pomoci), bude přidáno vrchovatě.
