1. ČTENÍ Ex 17,3-7
Dej nám vodu, ať se napijeme.
2. ČTENÍ Řím 5,1-2.5-8
Láska je nám vlita skrze Ducha svatého, který nám byl dán.
EVANGELIUM Jan 4,5-42
Pramen vody tryskající do života věcného.
Izraelité brblali, že jim něco chybí. Zapomněli, že to nejcennější mají – svobodu, že již nejsou otroky. Pravda, dostali manu, křepelky – to všechno bez velké námahy. To, že potřebovali vodu, je v pořádku, ale místo toho, aby se obrátili v prosbách k Hospodinu, začínají brblat tak, že i Mojžíš má strach.
Atak zazní provokující otázka – Je Hospodin uprostřed nás nebo ne? Otázka, kterou pisatel ponechal bez odpovědi. Je to otázka, na kterou si musíme odpovědět každý z nás.
Podobně Samaritánka. V Ježíši nevidí unaveného poutníka, ale nepřítele – Žida. I ona chce vyvolat hádku a má provokativní otázky o tom, kde se má uctívat Hospodin. Stejně jako izraelité říká – nemáš ani vědro, tak co mi chceš dát?
I my jsme na tom stejně. Máme pochybnosti o Boží přítomnosti a často v nás tělesný člověk vítězí na duchovním. Tělesné požitky, neochota k námaze a oběti jsou jeho hlavními zbraněmi. I my máme někdy pocit, že nám Ježíš nemá co nabídnout.
A tak následující tři neděle nám chtějí připomenout, že můžeme obnovit a oživit sílu křestní milosti.
Možná bereme křest jen jako obřad, který jsme podstoupili a zapomněli jsme, že jsme tím získali privilegia – svobodu Božích dětí a domov s nebeským Otcem.
Smaritánku zachránilo, že byla vůči Kristu pravdivá – přiznala svoji životní ubohost – měla jsem pět manželů a teď žiju na hromádce. A Ježíš ji neodsoudil, nemoralizoval, ale dal nabídku – a ona se jí chytila.
Pokud my sami sobě nepřiznáme svoji bídu, nepřiznáme ji Kristu, nebude moci oslovit naše srdce a změnit náš život. Nestane se pro nás vodou k utišení žízni po životě – nejen po pozemském, ale hlavně věčném.