Římskokatolická farnost Vodňany - Skočice - Chelčice - Lomec

1. ČTENÍ Sir 35,15b-17.20-22a (řec. 12-14.16-18)
Modlitba chudého proniká oblaka. 

2. ČTENÍ 2 Tim 4,6-8.16-18 

Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti.

EVANGELIUM Lk 18,9-14 

Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus.

Říká se, že by se nemělo příliš dávat na první dojem. Většinou totiž neodpovídá pravdě. Určitě se vám už stalo, že člověk, který na vás při prvním setkání udělal dobrý dojem, vás při dalších setkáních zklamal. A naopak.
Mnoho lidí dbá na to, aby u ostatních vzbuzovali dobrý dojem. V tomto úsilí však nejdou cestou vnitřního zdokonalování a růstu ctností, ale jdou zkratkou - prostě se tváří, že jsou lepší a dokonalejší, než jak je tomu ve skutečnosti. Je to maska, se kterou se tak sžili, že už tento rozpor ani nevnímají.
A v tom je naše nebezpečí – nevnímáme sami sebe jako hříšníky, kteří potřebují odpuštění.

Vyprávění o celníkovi a farizeovi nám není cizí. Není mezi námi nikdo, kdo by neuměl rozlišit, který z těchto dvou zaujal správný postoj a který ten nesprávný. Proto se celkem pochopitelně hlásíme k postoji celníka. Kdo z nás by se chtěl podobat farizeji? Problém však spočívá v tom, že pokud nejdeme do hloubky, pokud bagatelizujeme, anebo dokonce ignorujeme některé naše chyby a slabosti, můžeme se stát farizeji, kteří nosí masku celníka. Uznáváme obecně, že jsme hříšní, ale své hříchy nedokážeme jmenovat...A to svědčí o tom, že to s námi není v pořádku.
Proto nás Pán dnes vyzývá kvůli naší záchraně, abychom odložili „masky“, které nosíme, nejen před lidmi, ale také před Bohem.
Pokud naše napodobování celníka bude jen navenek, pokud výkřik „Bože, buď milostiv ke mně, hříšnému“ nebude vycházet z pravdivého poznání našeho nitra, ale bude to jen vnější součástí masky, kterou si hodláme nasadit, nic mimořádného se v nás neodehraje. Takováto „zkratka“ nepřiláká Boží milost, která může proměnit naše srdce. Musíme jít do hloubky!
Oblíbený německý spisovatel Wilhelm Busch píše, jakže často navštěvoval v domově důchodců starého muže, který byl k víře lhostejný. Jednou, když jej přišel navštívit, stařec ležel v posteli. „Jste nemocen?“ A on odpověděl: „Když je člověku pětasedmdesát, může už v klidu umřít.“ „Nemáte pravdu,“ zvolal spisovatel. „To, jestli může člověk v klidu umřít, nemá nic společného s věkem. Viděl jsem v klidu umírat čtrnáctiletého chlapce a viděl jsem umírat starého člověka, který při umírání zápasil se svými hříchy. Na věku nezáleží. Záleží jen na tom, zda máme vše vypořádáno s Bohem a svými bližními.“
Stařec se na spisovatele zadíval s pravil: „Vypořádáno s Bohem? To mám. Nic jsem proti němu nečinil, neprovinil jsem se proti jeho jménu, neurážel jsem jej ve svých slovech. A s bližními jsem také vypořádán. Nikoho jsem nezabil, nikoho jsem neokradl, nikomu jsem neublížil...“ a pokračoval ve výčtu svých dobrých skutků tak, že přejížděl rukama po přikrývce, jako kdyby chtěl všechny svoje dobré skutky shrnout na hromádku a podat je Bohu, jakoby s nimi platil.
Když skončil, spisovatel mu pravil: „Mohu vám skutečně gratulovat, že můžete tak slavnostně předstoupit před Boha. Já nejsem ani z poloviny tak starý, ale se mnou už to tak slavné není. Když se dívám na svůj život, opravdu mne trápí, že jsem Bohu zůstal dlužen hodně lásky, i lidem kolem sebe. Kolikrát Ježíš procházel kolem mne, žíznivý,jako pocestný, málo oblečený, nemocný, opuštěný a já ho ignoroval. Kolikrát jsem měl pomoci a poradit lidem, kolikrát jsem je měl potěšit a pozdravit, kolikrát jsem je měl zahrnout pozorností, povšimnutím, pochopením, odpuštěním, a neučinil jsem tak. Věru jsem se tím provinil. Opravu jsem zhřešil. Jak mohu mít šanci, že mne nebeský Otec přijme?

Jedině milosrdný Ježíš Kristus je moje záchrana. Zemřel i za mne: věřím v něj. Vlastním silám ale vůbec nedůvěřuji. A to, co jsem udělal ve srovnání s tím, co jsem mohl udělat a neudělal, nestojí za řeč. 
Po chvíli ticha si stařec zhluboka oddychl. A pravil: „No, když se nad tím opět zamyslím, tak v mém životě také nebylo vše v pořádku. Ne, nebylo vše v pořádku ani s Bohem ani s bližními.“ A opět začal hodnotil svůj život. Přišlo mu na mysl mnohé z toho, co nestihl pro samou lásku k Bohu a bližním. Vyjmenovával to s opravdovou upřímností. Nakonec toho bylo tolik, že předtím vyjmenované dobré skutky se v tom všem ztratily. Spisovatel mu řekl: „Vidíte, a s takovou horou hříchů jste chtěl předstoupit před nejsvatějšího Boha. Víte, co vám pomůže? Nehledejte spásu ve svých zásluhách, jako kdysi farizej. Ale pozvedněte oči ke Spasiteli.“ A opět bylo ticho. Poté se stařec posadil na posteli. Velmi dlouho hleděl na kříž visící na stěně. Poté pomalu vstal z postele, poklekl na obě kolena tváří ke kříži, lokty se opřel o postel, položil hlavu do dlaní a začal potichu hovořit: „Bože, buď milostiv ke mně, hříšnému“ - a opakoval to stále dokola.
Spisovatel jej nechtěl rušit a potichu odešel. Pomyslel si: farizej se proměnil na výběrčího mýta. A když ho po týdnu opět navštívil, našel jej zcela proměněného. Byl už zdravý. Jeho srdce bylo proměněné, neboť našlo Ježíše Krista, jediného spasitele.
Kéž bychom se my všichni mohli podobně ponořit do svého nitra. Zcela jistě objevíme mnoho věcí, které bychom mohli nabídnout Boží odpouštějící lásce.
Strhněme si tedy masku farizeje a zkoumejme naše srdce, abychom se stali celníky bez masky, kteří volají se zkroušeným srdcem: „Bože, buď milostiv ke mně, hříšnému", protože jenom na takové zvolání Bůh slyší.