Římskokatolická farnost Vodňany - Skočice - Chelčice - Lomec

1. ČTENÍ 2 Král 5,14-17
Náman se vrátil k Božímu muži a vyznal Pána.

2. ČTENÍ 2 Tim 2,8-13 

Když vytrváme, budeme s Kristem kralovat. 

EVANGELIUM Lk 17,11-19 

Nikdo se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec.

Ruská legenda od Ivana Turgeněva vypráví o setkání všech ctností v nebi. Bůh si je pozval k sobě a představoval jednu druhé. Ukázalo se však, že jsou to přítelkyně a dobře se znají. Nakonec Bůh představoval poslední dvě ctnosti. Chytil první za ruku a představil ji: Dobrota. Potom představil druhou: Vděčnost. Obě ctnosti zůstaly velmi překvapené, že se neznaly, neboť se ještě nikdy nesetkaly. Na cestě do Jeruzaléma se právě takto setkaly Dobrota a Vděčnost. Bohužel, vděčnost jen u jednoho.

Vděčnost je projevem slušného člověka a dobrého křesťana. Naše vděčnost by měla mít dva cíle: lidi a Boha.
Často říkáme, že nevděk bolí. Ale jsme opravdu vděční? Nemusíme hned myslet na velké díky za velké věci. Život se skládá z maličkostí. A za ně je třeba neustále děkovat. Manželovi, manželce, kolegům, spolužákům, přátelům…
Druhým cílem naší vděčnosti je Bůh. Velmi dobře tomu rozuměli prvotní křesťané, kteří liturgii svaté oběti nazývali “Díkuvzdání”, řecky “Eucharistia”. Scházeli se kolem oltáře, aby společně děkovali Bohu. Vytvářeli tak atmosféru radosti a pokoje, kterou pak šířili do okolního světa. Vždyť kdo dokáže Bohu děkovat, je pořád optimista. My bychom, bohužel, mohli někdy mši sv. nazvat ne “Díkuvzdáním”, ale “Lamentováním”. Lamentujeme a pláčeme sami nad sebou, nad zlými lidmi a zlým světem, nad tím, že nás Pán Bůh údajně nechce vyslechnout. Lamentovat a nadávat je lehké. Lamentování od nás nic nežádá. Děkovat je těžší. Děkování je vždy projevem velké lásky k Bohu. Naříkání ničí ducha. Děkování ho obohacuje. Nejkrásnějším poděkováním je ochota ve všem plnit a přijmout Boží vůli.

Skrze očištění k uzdravení a víře – o přiblížení se k Bohu, ke Kristu a změně života
Máme dva příklady
Náman očekával nějaké divadelní představení, něco impozantního, aby byl očištěn. Musel ale opustit svoji představu o uzdravení a přijmout Boží cestu – měl se jen sedmkrát ponořit do vody. Náman uposlechne a přijme uzdravení. Nezastaví se však u zázraku jako takového: zázrak ho přivede k víře v Hospodina a k vyznání. Mohl se spokojit s očištěním, poděkovat a odejít. Byl očištěn ale i uzdraven – byl vděčný a přijal Hospodina do svého života.
Podobně zde máme deset malomocných. Všichni byli sice očištěni, ale jen jeden šel dál a se nechal uzdravit- vzdal Bohu chválu a přijal ho do svého života.
Jak je to snámi.?
Bůh nás očišťuje také jednoduše – pouhým slovem – jsou Ti odpuštěny hříchy. A my se s tím bohužel spokojíme a nejdeme dál. Nejsme vděční, bereme to jako samozřejmost. Potom ale u nás nedochází k uzdravení.

Přijetí uzdravení je přijetí Ježíše do našeho života. A projevem pak pro nás nebude tím hlavním, abychom nehřešili – ale jak jsme prosili v úvodní modlitbě – abychom s přijetím Boží milosti usilovali o konání dobra.
Vděčnost buduje vztahy mezi námi lidmi, kdy si uvědomujeme, jak potřebujeme skutečně jeden druhého na naší cestě a prohloubí i náš vztah k Bohu.