Římskokatolická farnost Vodňany - Skočice - Chelčice - Lomec

Důvěřuji v tvé slitování, Hospodine!

28. 7. - 17. neděle v mezidobí

Gn 18,20-32

Kol 2,12-14

Lk 11,1-13   


Je zajímavé, jak poměrně rychle se malé děti naučí mluvit. Později se učí člověk cizím řečem. To už jde daleko obtížněji. Většina lidí není schopna zvládnout cizí jazyk a prostě se nedomluví. Kolik lidí zůstává negramotnými vůči Bohu. Nedokážou mu říci ani jedno tak prosté slůvko, jako je: Díky! Prosím! Odpusť! Přitom se nemusíme učit žádné speciální řeči. Bůh hovoří naším jazykem, ba dokonce ani nepotřebuje slova. Vidí na dno srdce.
Nemůžeme říci, že se apoštolé neuměli modlit. Když prosí Ježíše, aby je naučil modlit se, tak je to proto, že vidí v jeho modlitbě nový prvek. Je jím modlitba v tichosti a samotě. Modlitba, při které se úplně spojuje se svým Otcem. Do té doby znali jen modlení nahlas, při kterém se pohybovalo celým tělem.
Ježíš nás učí nezačínat u nás samých, ale u Otce; nikoliv u našich zájmů a potřeb, ale u jeho království. „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto všechno vám bude dáno navíc.“ Ježíšovy modlitby byly v první řadě soustředěny na Boha, tak jako celý jeho život. Z evangelií lze vyčíst, že Ježíšovou vášní na tomto světě nebylo lidstvo, ale jeho Otec. Naplňovat Otcovu vůli mu bylo potravou i nápojem. Můžeme být jeho bratry, sestrami a matkou, pouze když budeme konat vůli jeho Otce. To, že ho oslovujeme „Pane, Pane“, ho zajímá méně než to, zda konáme vůli jeho Otce. Myslíme si, že to z lásky k nám se dal umučit, a tak tomu i je. Ale pozor! On se umučení děsil, nepřál si ho; to jediné, co jej skutečně přimělo je podstoupit, byl jeho Otec: Otče, odejmi ode mne tento kalich. Já ho nechci. Ale chceš-li, abych ho měl, přijmu ho.
Ježíš nás vede také k tomu, abychom se modlili sami za sebe. Žádná povznesená svatá lhostejnost, která říká: Sám sebou se nezabývám - všechny své potřeby nechávám na Bohu. Nic takového! Musíme se stát pokornými, přijmout skutečnost, že máme potřeby, dokonce materiální potřeby, a prosit Boha, aby tyto potřeby uspokojil.
A nakonec je zde důvěra – příčina selhání našich modliteb. To první, v čem se opět potřebujeme ubezpečit je, že Bůh vyslechne každou modlitbu, i když na ni někdy odpovídá jinak, než očekáváme. Problémem tedy není nevyslyšení modlitby, či lhostejnost Boha k našim potřebám. Tím skutečným problémem je nedostatek naší důvěry v jeho dobrotu. Mnohokrát se nám totiž nepozdává způsob, jakým nám chce pomoct, a tak je nám zatěžko uvěřit, že tím „jeho způsobem” to s námi může dopadnout dobře. Velmi výstižně o tom hovoří následující příběh.
Jistý turista při výstupu na vrchol hory uklouzl a strmou skalní stěnou se řítí dolů. Přitom se mu podaří zachytit větve malého stromu. Nebe nad ním, 300 m skála pod ním, a jemu je jasné, že se dlouho neudrží. Tehdy si na něco vzpomene: „Bože!” - vykřikne ze všech sil, „jestliže existuješ, tak mě zachraň, a já v tebe uvěřím. Dokonce budu k této víře vést i ostatní!” Uslyší hlas Boha: „To říká každý, když je v koncích.” „To ne, Bože, já nejsem jako ti druzí. Optavdu stačí zachránit mě a já budu zvelebovat tvoje jméno.” „Dobře” - ozve se hlas - „zachráním tě, ale musíš se pustit!” „Mám se pustit?!” - vykřikne rozčileně ubožák - „Myslíš si, že jsem blázen, anebo co?” To co chybí našim modlitbám je tedy důvěra. „Bůh má otcovské srdce a my od něho můžeme zaručeně dostat všechno, co potřebujeme, umíme-li ho chytit za srdce. Chyťme Boha za srdce naší důvěrou a on naši naději nezklame!


Facebook
Spotify
YouTube
Facebook Spotify YouTube
Tato stránka používá soubory cookies. Pokračováním v prohlížení této internetové stránky nebo kliknutím na tlačítko Souhlasím, souhlasíte s jejich použitím. Další informace Souhlasím