Zelený Čtvrtek
Co se stalo po poslední večeři?
Čteme, že po večeři apoštolové jakoby zapomněli, co se stalo možná před hodinou.
- Na Olivové hoře se Ježíš potí krví a oni si klidně spí.
- Když Jidáš s vojáky přichází zajmout Ježíše, chtěli by se někteří z nich za něho bít a zapomínají, že jim Ježíš umyl nohy, aby jim dal příklad lásky k přátelům i k nepřátelům.
- Petr se dokonce bojí přiznat ke svému přátelství s Ježíšem.
- A když Ježíš visí na kříži, stojí pod ním jen jeden z apoštolů, nejmladší Jan.
My už víme, že kromě Poslední večeře bylo nutné i Ježíšovo zmrtvýchvstání a seslání Ducha svatého, aby se apoštolové opravdu stali takovými, jakými je Ježíš chtěl mít.
Nestačilo, že se učedníci zůčastnili Poslední večeře.
Všechno, co učedníci s Ježíšem prožili od svého povolání až do seslání Ducha svatého, si připomínáme a prožíváme při každé mši sv. Při ní nás Ježíš vyučuje, na oltáři se za nás obětuje nekrvavým způsobem, můžeme ho přijímat jako učedníci při Poslední večeři, dává nám Ducha svatého a posílá nás do světa, abychom o něm vydávali svědectví.
Toto všechno by mělo znamenat, že my se po mši svaté chováme jinak než učedníci. Je to ale opravdu tak?
Zkusme se teď podívat na náš život. I my jsme účastníky jedné zvláštní akce…, která se nazývá mše sv. A teď vzpomeňme, jaké je naše chování po mši sv.
- o čem se nebo o kom se bavíme před kostelem, koho třeba kritizujeme, jak to vypadá doma, když se vrátíme ze mše atd.
Nepodobáme se náhodou těm, kteří do kostela vůbec nechodí? Tady vidíme, že jenom ten kostel, sv.přijímání nestačí.
Potřebujeme jako učedníci prožít svoji slabost a cele se spolehnout na Ježíše a uvědomit si potřebu daru Ducha svatého, který z pouhých účastníků své poslední večeře udělá své učedníky a svědky.
Velký Pátek
Žijeme však ve světě, v němž je mnoho bolesti. A proto můžeme říct, že Ježíšova křížová cesta pokračuje až dodnes.
Je to křížová cesta těch, kteří zásluhou válek, přírodních katastrof a jiných neštěstí na cestách, mořích i ve vzduchu, prožívají velké utrpení.
Je to křížová cesta dětí, jejichž rodiče se rozvedli, nebo těch, jejichž rodiče pijí alkohol nebo je nemilují.
Je to křížová cesta nezaměstnaných, kteří nemohou najít práci, kteří musí čekat na sociální podporu a kteří musí obrátit každou korunu, něž se rozhodnou, co si za ni koupí.
Je to křížová cesta bezdomovců a utečenců, kteří nemají střechu nad hlavou a jsou odkázáni jen na nedůstojné živoření.
Je to křížová cesta těžce nemocných, kteří leží v nemocnicích a jejich jedinými společníky jsou němá lékařská zařízení.
Je to křížová cesta těch, kteří nevěří v Boha, kteří nemají smysl života, kteří hledají štěstí v alkoholu, v drogách a v sexuální nevázanosti.
Možná jsme byli pobouřeni, když jsme na Ježíšově křížové cestě poznávali lidi, kteří mu nepomohli, kteří se mu vysmívali, kteří ho zradili, kteří ho přibili na kříž.
Možná jsme byli dojati odvahou a krásou Veroničina skutku i zpočátku neochotnou pomocí Šimona z Kyrény.
Zamysleme se sami nad sebou, zda máme my sami dost sil a ochoty kráčet s Ježíšem po křížové cestě dnes. Ježíš je přítomen v mnoha trpících lidech kolem nás a znovu čeká na pomoc.
Uvědomme si, že křesťan bez lásky, křesťan, který chodí se zavřenýma očima, není křesťan. Tak jako Jidáš, Pilát, Kaifáš nebo vojáci pod křížem.
Bílá sobota
Na internetu je článek – deset důvodů, proč neslavit velikonoce (svátek vajec)
Co když Ježíš nevstal? Co když si to někdo vymyslel?
Před pár lety se na filmových plátnech objevil film „Hodina temnosti”. Je to příběh archeologa, který v Jeruzalémě hledá Kristův hrob. Po dlouhém čase se mu podaří najít hrob starý 2000 roků, přesně podle evangelia. Hrob není prázdný. Jsou tam ostatky člověka středního věku. Na kostech je vidět stopy po hřebech, žebra má přelomená kopím.
Takže Kristus nevstal? Křesťanství je živené omylem. Zvěst se závratně začíná šířit po světě. Je toho plný rozhlas, televize, telefony… Ježíš nevstal z mrtvých. Hasnou světlá u svatostánků, kněží opouštějí fary, odcházejí řeholníci, misionáři se vracejí domů. Rozpadají se rodiny, řeholníci odcházejí od nevyléčitelně nemocných, na ulicích platí zákon silnějšího, všude plno násilí, nepravosti, smutku, bolesti, závisti… Film končí slovy hlavního hrdiny: Takto by vypadal svět, kdyby Kristus nevstal z mrtvých. Temnota, kterou jsem začali dnešní obřady by byla i dnes temnotou. Ale do této temnoty září Ježíš zmrtvýchvstalý.
Je zbytečné hledat živého mezi mrtvými. Je směšné hledat Kristův hrob, jako někoho koho pochovali a zapomnělo se na něho.
Nemáme deset důvodů, proč neslavit velikonoce – nám stačí jeden, proč je slavit.
Tento svátek založil sám Bůh - Ježíš, svým zmrtvýchvstáním. Veliká noc je ukazatelem cesty k věčnému životu a dává smysl životu našemu.
V Pantheonu, v Paříži je možné číst: To je hrob Napoleona Velikého. Na Rudém náměstí je mauzoleum Lenina. Na hřbitově v Arlingtonu je místo, kde je pochovaný J. F. Kennedy.
V Bazilice Božího Hrobu je nápis: Odtud vstal z mrtvých… Tu začíná zpěv procesí.
Je to místo, kde anděl řekl: Nelekejte se! Hledáte, Ježíše Nazaretského? Proč hledáte živého mezi mrtvými? Byl vzkříšen, jak řekl!
Hod Boží velikonoční
Povolání k víře - To neznamená, že bude vše jednoduché. Vydat se za Pánem neznamená, že na té cestě za ním vytrváme. Jsme na cestě, ne na zastávce. Jsou cesty, na které nás Pán nezval a vydáme se jiným směrem.
Emauzy- co se stane, když sejdeme z cesty. Cesta do Emauz, to je takový náš výmysl, takový náš produkt. Každý z nás má nějaké svoje Emauzy, kam se schovává, nebo za co se schovává. Zklamáni Bohem – nesplnil mé očekávání a proto si vyrazím na jinou cestu, kde budu hledat své štěstí. Vlastně i to je to odpověď na otázku – za koho mne lidé pokládají. Ne, co říkají druzí, ale za koho mne pokládáš Ty.
Ale co je na tom postoji emauzských učedníků nejhorší je to, že oni jsou navíc smutní. Bůh nás zachránil, Bůh zachránil i je, a oni jsou z toho smutní. Uvědomme si, že oni věděli, co se stalo ráno. „Některé naše ženy nás sice překvapily, byly ráno u hrobu, tělo nenašly.“ A přesto tyhle dva učedníky to neodradilo od cesty do Emauz.
Co zastaví nás? Co ještě Bůh bude muset udělat, abychom my se zastavili, abychom se otočili a nešli do svých Emauz. My si to umíme často krásně zdůvodnit: „Mám práci, zábavu, sport. Musím se rozvíjet, svoji osobnost.“ Ale když je to bez Boha, je to k ničemu
Teď se dostáváme k prvnímu momentu, který je pro mnohé lidi určitě překvapující. Nejsme to my, kdo hledá Boha, ale je to Bůh, který hledá nás na naší cestě do Emauz. Ježíš se k nim přidá a chvíli mlčí, chvíli čeká, co oni. Pak se jich zeptá „Co se stalo? O čem to spolu rozmlouváte?“A oni? Přeříkají celé evangelium, ale něco tomu chybí. Oni skončili Kalvárií. Křesťanství, které by skončilo tím, že Kristus zemřel za naše hříchy by nemělo lidem co nabídnout. Bez toho závěru, že Kristus zemřel a vstal z mrtvých by nemělo smysl. Bez toho, jak říká sv.Pavel, by bylo prázdné.
.
My jsme na tom jako oni. My jsme taky informováni, víme, co se stalo s Ježíšem, víme, že vstal z mrtvých. Teoreticky to všechno máme zmáknuté, uspořádané, ale nežijeme podle toho. A v tom je ten problém. Ale je tady Bůh, který hledá člověka. A Ježíš s nimi došel až do Emauz na konec cesty, která nikam nevede.
A tak řekli: „Nechoď dál. Zůstaň.“ To byla první rozumné věta, kterou řekli. On by se sám k nim nepozval, protože Bůh není vtíravý. Bůh nám dal svobodu a my sami se máme rozhodnout, jestli ano nebo ne, jestli ho chci nebo ne. A on zůstal. Zůstal a přijal jejich pozvání. A na toto jejich pozvání začal dělat velké věci. Ježíš s nimi slavil mši svatou, eucharistii.
Oni Ježíšovi stojí za to. Oni byli u svatého přijímání, ti dva. Takovéhohle Boha by si nikdo nevymyslel. Když lidé vymyslí nějakou modlu, nějakého bůžka, tak budou říkat: „On je silný, je potřeba se ho bát, je potřeba se před ním mít na pozoru.“
Pokud my pozveme Boha do svého života, i v našem životě začne dělat velké věci. Ti dva se zvedli, otočili a ještě ten večer šli do Jeruzaléma. To stejné se čeká od nás.
Přiznejme si, že hledá každého z nás. Udělejme obrátku, zastavme se ve svých Emauzích, otočme se a pojďme do Jeruzaléma, protože tam se dějí velké věci.
