1. ČTENÍ Iz 42, 1-4. 6-7
Hle, můj Služebník, v němž jsem si zalíbil.
2. ČTENÍ Sk 10, 34-38
Bůh ho pomazal Duchem svatým
EVANGELIUM Mt 3, 13-17
Jakmile byl Ježíš pokřtěn, viděl Ducha Božího, jak na něj sestupuje.
Ve státě většina lidí zná svá práva a méně povinnosti, v církvi zase známe povinnosti a méně si uvědomujeme svá práva.
Neděle Křtu Páně nám dává možnost, abychom se všichni zamysleli, jaká práva dává nám a našim dětem svátost křtu. Jsou to práva, která rozhodují o smyslu nebo zbytečnosti této svátosti.
- První, na co máme my, pokřtění, právo, je možnost nazývat Boha Otcem. Bůh nám podobně, jako řekl při křtu i svému Synovi: Toto je můj milovaný syn, toto je moje milovaná dcera. Náš náboženský život může dosáhnout hloubky jen tehdy, když si vytvoříme k Bohu synovský vztah.
- Druhým naším právem je přijímat Eucharistii. Eucharistie má, kromě oběti, charakter pokrmu. Smyslem pokrmu je jeho pravidelné přijímání. Čím méně člověk využívá právo přijímat Krista, tím více se vystavuje nebezpečí vyhasnutí Božího života, který při křtu dostal.
- Třetím právem pokřtěného je možnost žít v církevním společenství nebo ve farnosti. Pokřtěný má právo přijímat od Církve všechno, co mu nabízí pro jeho dobro.
- Čtvrtým právem pokřtěného je naděje získat dobra věčného života. Podle sv. Pavla jsme Boží děti a proto jsme i dědici Boží a spoludědici Kristovi.
Všechna tato práva mají svoji hodnotu a dávají smysl jeho životu. Záleží na tom, jestli budou tato práva v centru nebo na okraji života a výchovy.
Aby byla v centru našeho života a našich dětí, je třeba se zamyslet nad některými skutečnostmi, které jsou samy o sobě dobré, ale nedotažené do konce jsou vlastně k ničemu.
- první skutečností je, že rodiče k náboženskému životu dětí přistupují tak, aby bylo matrikově v pořádku a proto jej nechají pokřtít – a dál nic. Takových je, bohužel většina
- druhou skutečností je, že náboženská výchova se zredukuje zapsáním do výuky náboženství na škole. Pokud to nemá i pokračování doma, dítě bude brát náboženství jako jeden z mnoha předmětů, ale nevezme to jako přirozenou součást do celého života. Kolik z nás se stále ve víře vzdělává?
- třetí skutečností je, že se náboženský život omezí na slavnosti – první sv.přijímání, biřmování, svatba. A to je také vše. Bohužel při těchto slavnostech nejde v prvé řadě o vnitřní zážite, ale pouze vnější. Důležitější je mít slavnostní šaty a jak je na tom duše….? Přitom slavnosti nejsou vrcholem náboženského života, ale jeho oživením.
Vidíme, že samotné tyto skutečnosti nedokážou naše křestní práva postavit do centra života. Proto mají pro některé děti a mládež tak malý význam.
Otázka nezní: buď náboženství nebo světské zájmy. Otázka zní jinak: Je v našem životě vztah k Bohu největší hodnotou?
Na zdi kostela v italském městě Como je napsáno: “ Zde byl pokřtěn Alessandro Volta. Objevil baterii a učil děti katechizmus. Takto pomáhal obnovovat tvář země.” Tento velký vědec věděl, že nestačí jen pozemské světlo. Proto ve volných chvílích učil děti katechizmus. Chtěl jim dát i světlo víry. Takový mají smysl, všechny náboženské hodnoty. Vzdělání, sport, jazyky, počítače, umění, mohou z našich dětí udělat lidi všestranně vzdělané, ale ne všestranně dobré.
Z čeho budeme mít jednou větší radost? Na to si musíme odpovědět každý sám.
